Je to už rok zpět co jsem se vrátil z cesty poznání, z Brazílie. Ufff, byl to zážitek, který mi zůstane v hlavě celý můj život.
Nepředbíhejme, pěkne popořádku.
Do Brazílie jsme vyrazili v rámci natáčení paraglidingového dokumentárního filmu You Never Know. Plán byl jasný – filmovat úchavtnou zemi Jižní Ameriky, zachytit užásné záběry nad městem bohů (Rio de Janeiro), zvládnout natočit finálové závody Mistrovstí světa v paraglidingu a tak trošku mrknout za vlnama a surfem. Krásný, jasný a jdeme na to.
Příprava:
Pojistit se, byl základ.
Jak probíhá příprava na natáčení v zahraničí? A když se jedná o natáčení v nebezpečných místech?
Základem je pojistka – na blbost. A to nejen pro tebe, ale i pro členy týmu. Vybrat techniku, která je dobře pojištěná a taky při dokumentární tvorbě, kde rozpočet není vysoký, tak je třeba dobře volit. Já mám štěstí, že znám super lidi z Filmcrew.cz. Děkuji za vás. Super přístup. Další část je plánování natáčení. Měli jsme v plánu točit tři a tři dny a mezitím si tak trošku užít vlny a načerpat novou atmosféru. Pro natáčení bylo přesně daný co budeme cca točit. Plán, technika, letenky? Dobrý máme, můžeme vyrazit.
Cesta:
Mráz, zima, 24 hodin zpoždění.
Do Brazílie jsme měli vyrazit přes Mnichov – Amsterdam – Rio. Ovšem ten den byly extrémní mrazy a tak nás pouze pozvali do letadla, ukázali nám pohodlí KLM a následně nám oznámili, že náš let z hlediska zamrzlé technologie neodletí. Jdeme si pro jiné letadlo a nabíráme zpoždění.
Výsledek – musíme přeskočit do Frankfurtu a odsud směr Rio. Dobře, proletěli jsme se v 747, ale můžu říci že větší rodeo při startu jsem nezažil.
Nicméně mnohem podstatnější něž těchto pár logistických chyb bylo natáčení cesty Klaudie na letištích v německu a kontorly našich technologii. Převážně ronin a dron zajímal celní správu a dávali důraz na důsledné zabalení (v té době ještě dron mohl na palubu, i když bylo těsně po útoku v Belgii). Vše dopadlo skvěle a máme tak super záběry do dokumnetárního filmu.
První dojem:
Strach, respekt, údiv.
Úplně ten nejprvnější dojem byl rozběsk nad Brazilii. Kdy letadlo kopíruje povrch zakřivené země ze severu na jih směrem k Riu a vy si užíváte východ slunce. To byla krása.
Ten druhý dojem je přistání a to přímo nad největší favelou, spíše zástavbou chudinské čtvrti. Teď už vím, že se jedná o jednu z nejnebezpečnějších čtvrtí, kterou rozděluje red line a yellow line.
Co tyto dva pojmy zmanenají? Jsou to hlavní dopravní tepny, silnice, které od sebedělí gangy, kteří mezi sebou vedou dlouholetou válku. Toty uzemí pak běžně mezi sebou střílí právě přes tyto silnice a tak sem tam dojde k tomu, že zasáhnou i auto, které projíždí kolem. Docela tvrdý zjištění ne?
Ano jsou zde i další favely jako Rochina nebo Vidigal, ale zde již pochopili, že turismus je přínosem a proto zde najdete, jak průvodce, tak restaurace a tak dál. Tudíž ve dne se lze v těchto místech bezproblému pohybovat.
Dobře to jsem ale trošku předběhl.
Jeli jsme tedy z letiště a sledovali podél dálnice tu divočinu. První dojmy než si zvyknete jsou děsivé. Jako třeba:
Viděl jsi hořet to auto? Kámo děti se semopalem. Hustě, vidíš ty mříže na oknech? Kde? No i ve dvanáctém patře! Zkrátka tohle, tě trošku usadí na zem.
Pak ale přišla druhá stránka věci. Měli jsme to štěstí, že jsme dostali užasné zázemí od známých Klaudie z Coca-Cola a měli tak techniku v bezpečí, užasný výhled na Rio, neskutečně ochotný personál, který se o nás celou dobu staral. A přeci jen, kdy si zahrajete tenis na vlastním kurtu, dáte grilovačku u bazénu přímo pod Ježíšem v Rio. Dobře ale kvůli tomu jsme nedorazili, ale rozhodně by si člověk na toto zvyknul.
Takže ano popisuji Rio jako divoké město, ale nakonec si spíme jak princezny pěkně ze třemi bránami v pohodlí domova. Ale přeci jen točit jsme vyráželi do Favel. I když je fakt, že stačilo slyšet z okna střelbu z nedaleké favely a nebo objíždet příjezdovku k domu, protože ti druhý den podřízli souseda. Jo divočina.
Natáčení:
Měli jsme štěstí.
První věcí co jsme museli vyřešit jsou lokace. Ano točíme v Riu. Točíme život Klaudie a k tomu patří i návštěva Rio de Janeiro. No strach o techniku byl velký, ale nicméně ne tak, aby se český kluci báli vytáhnout kamery ve favelách, na hlavních silnících, v různých divokých uličkách. Přemistujeme se Uberem. Je to levné a dává to smysl. Nicméně naše sousedka to nechápe, diví se, že se nebojíme chodit sem tam pěšky po Riu a chvíli nás sleduje černý Mercedes. Asi měla o nás strach, to cenníme.
Lokace byly jasný – Socha Krista, Favely, Místní trh a létání nad Rio de Janeiro.
Teď po tom čase mě to příjde jako absolutní pohádka – natáčet paragliding nad městem, ale stalo se a byl to zážitek, který nám zůstane celý život.
Dobře ještě popíši techniku: Měli jsme vždy dvě Sony A7S2, Ronin M a EF skla od Canon. K tomu porty, náhradní baterie, karty, odrazku, stativ, plus sem tam Dron. Tudíž set up byl jasný:
- Ronin, Sony A7S2, převaděč spojitosti a EF sklo většinout 16mm, 35 mm a
- Stativ, Sony A7S, zase převaděč spojistiti a skla EF 16-70mm a 70-200 mm, popřípadě port
Nachystáno, připraveno, jdeme do ulic. Techniku jsme měli nastavenou tak, aby šla ihned složit a schovat do batohu, ovšem stalo se i to, kdy jsem ronina nosil po městě a měl přes něj pouze košili. Naštěstí se nám nestalo, že by po mě někdo naplno vystartoval, i když náznak tam byl, ale policie, které shodou okolností byla hned vedle mě, mladíka usměrnila.
Jo lehkej zážitek, ale stále se nám nic neztratilo.
Jak probíhalo natáčení?
Když točíte takto v proudu života a to v Riu a ještě k tomu v divokých místech, je třeba mít systém. Vždy jsme přišli na lokaci a už jsme dopředu asi tak věděli co potřebujeme natočit. Udělali jsme obhlídku řekli, tak tady se nám Klaudia postav, tady zabereme toto a tady ten záběr bude končit.
Vytáhneš techniku, nastavíš popřípadě upravíš kompozici a vyrovnání světelnosti a jedem.
Kamera, akce a jedem.
Super, ještě jednou prošla nám tam paní. Super ještě jednou držel jsem to blbě, Super nenahrával jsem to. Super dobře máme to.
Zabalit a přejiždíme dál.
Hlavní částí našeho natáčení byl let Klaudie nad městem a natáčení letu dronem. Dále nad favelou a sochou Ježíše. Tyto super zážitky nám vždy svým letem zajistil Ondra. Jeho ručičky zvládly vše bez problému, i když strach o to že nám gangy sestřelí vrtulníček tam byl.
Sám o sobě byl záběr nad sochou Ježíše. Ondra si počínal velmi šikovně, ale to je na jiné povídání. Rozhodně záběr máme a ochranka netušila odkud to přiletělo. 🙂
Co se týče samotné sochy Krista tak ano je to prvek, který táhne spousty turistů, ale taky místo, kde na natáčení není moc prostoru a rozhodně klid zde nehledejte. Za to více bych doporučil Morro dio Irmaos. Výhled je absolutní nádhera a moc lidí tudy neprochází. To už taky bude tím, že je to turisticky náročnější a musíte skrz Favelu.
Dobře máme natočeno lokaci Rio, nic se nám nestalo a my můžeme na pár dní za surfem.
Cesta za surfem:
Pádluj, surfuj, nedropuj.
Klaudia se přemístila do Valadares a my mezítím na do Recreio a surfovat na plážích kolem Grumari. Bože první pocit, když skočíš co oceánu s deskou a víš, že tohle je to co miluješ. První, druhá, třetí, čtvrtá session a my jedeme dál. Tady to bylo skvělý, ale chce to další místa. Míříme ven z Ria a chceme další surfařské spoty.
Cestou nás ale x krát nachytá radar, který je v Brazilii neúprosný a rozdává pokuty už od 1 km nad povolenou rychlost.
Přijíždíme do města Ubatuba a bereme si první hostel. Je moc studentský a my víme, že chceme dál. Nicméně surfing je tu parádní, 110 pláží a x spotů na surfing. Tohle je místo, kde chceš trénovat. Z Ubatuba pochází také skvělý surfař Filipe Toledo.
U místních působíme dost exoticky a když zjistí, že nejsme jen Gringos, což zde zmanená nadávku, tak jsou vstřícní a ptají se na evropu. Velmi dobrý pocit. Velmi ochotní lidé.
Gríngo – Green and Go – pževzatý výraz z Mexika tady znamená – Američan co příjde, vyteží prales a odejde.
Tak to nás to baví. A co surfing? Ufff, to asi nemusíme říkat. Bavíme se skvěle, užíváme si vln, pádlujeme, surfujeme a večer si dáváme pohodičku u pivka a někdy i dostaneme na super párty, že. Takto to má být.
Čas se nám ale krátí a my musíme vyrazit směr Valadares. Čeká nás dlouhá cesta.
BR- 116 Road of the Death:
Klikatá nekonečná cesta mezi obry.
Jak dlouho může trvat cesta z Rio do Valadares? A je to necelých 600 km a ještě po dálnici. To půjde rychle. No jenže není dálnice jako dálnice. Tato cesta je doslova spletitá a má svoje limity v podobě rychlosti, přemýšení a především těžkotonážních kamionů, kterou jsou snad dvakrát tak delší a větší, než na které jsme zvyklí od nás z evropy. Proč má tato cesta takový název nám dochází velmi brzy a my si dáváme pozor, aby to nebyla cesta poslední.
Cestou zastavujeme na jídlo, kde místní opět nechápou, že se u nich ukáže cizinec z Evropy. Fotí si nás a chodí za námi s glóbusem a otázkou jestli je čr tohle? Skvělý.
A jídlo? Jídlo uchvatné. Bože lepší jídlo než brazilská kombinace rýže, fazolí zeleniny a grilovaného masa….mmm ještě teď vím kam zajet na to nejlepší jídlo.
All you can eat!
Cesta nám překvapivě utekla dobře a za necelých 12 hodin jsme na místě. Jo, dvánáct hodin, to jsme nečekali. Přeci jen je to jiná dálnice a bezpečnost především. Po cestě už vidíme v oblacích lítat orli. Je to uchvatné zas po takové době opět sledovat v oblacích tolik padáčků. Ten sport je krásný.
Mistrovství světa v paraglidingu:
Wow, guys. You are back!
Klaudia byla překvapená, že jsme tam na čas a v pořádku. Unavení, ale v pořádku. Probíhá porada a jasné zadání:
Točte co potřebujete, ale já se potřebuji soustředit na závod.
Oukej, dáváme si jasné pokyny a víme, že musíme být raady jak s natáčením cesty na závody, rozhovory se závodníky nebo organizačním týmem záběry na start, na let klaudie, na přistání a první dojmy.
Setupy zůstávají stejný, ale nikdy nevíš, co příjde. S Martinem a Ondrem ještě procházíme plán den po dni a plánujeme vše. Časosběry, rozhovory, závody, atmošky (záběry atmosféry na místní děj života) a především sledovat Klaudii.
Myslím, že už jsme dobře sladěni, technika nám krásně funguje, baterie vždy nabité a karty každý den dvakrát zálohované. To pro případ, že nás někdo omylem okrade. 🙂 I to se stává. Naštěstí netalo se.
Závod bohužel nekončí podle toho, jak bysme to Klaudii přáli, ale zas celkově to dává dokumentu jiný rozměr a to je dobře. Na závodech v Brazilii potkávám i Standu Mayera. Tak si prohodíme pár slov, zajdeme na pivo no a co pak spolu v červnu nevymyslíme – Redbull X-ALPS. Ale to bych předbíhal. O tom si budeme povídat příště.
Máme natočeno a bezpečně míříme do Rio de Janeiro na poslední večer a pak již domů do Česka. Dojmy smíšené a z mého přehnaného pocitu strachu už vše opadlo. Asi to bylo hlavně strachem o techniku, o záběry a o dokončení projektu než o nás. Ale vše je v pořádku a nás čeká cesta domů. A nebo ne?
Zpět k vlnám:
Změna nastává tam, kde je potřeba.
Na to že jsme po prvních dnech měl chuť se vrátit do Evropy a držet se našeho bezpečného kontinentu, tak na závěr mě něco nutilo zůstat a užít si surf svobodu a poznání. Proto jsem cestou na letiště řekl, že zůstávám, myslím, koupil zpáteční letenku o 14 dní déle a vyrazil zpět bez plánu. I když plán tu byl – surfovat a užít si to.
Měl jsem to štěstí, že jsme při jednom našem spotu na Grumari poznali super vstřícný surfaře. A nejen surfaře. Už náký ten pátek se věnuji grapplingu, respektive zápasu v brazilii známemu jako BJJ. Proto jsem vybral i místo, kde budu surfovat a trénovat zápas. K mému překvapení jsem bydlel ve čtvrti, kde borec co vozí zmrzlinu po pláži, holka čepuje limonádu ve stánku, žena co je na mateřský, babička co právě jde z nákupu nebo dítě co se fláká na surfu ve vlnách se umí bránit, no zkrátka tady byl každý MMA zápasník. Úchvatný! Jedno za mnou přišel Angelo a říká: “Stan go with Caique Costa training to MMA club. “
Oukej, Caique neuměl ani slovo anglicky a tak bylo vtipný se domluvit. Ono to bylo vtipný i na treninku. Zkrátka sem si ale řekl, proto tu jsi proto cestuješ. Poznávej!
Vešel jsem do klubu a padla mi brada. Co to do prd… je? Kde to jsem?
Byl jsem v Nogueira clubu. Wow! Jo to jmeno ti je povědomé. Je to ten Antonio Rodrigo Nogueira co vyhrál PRIDE a také UFC Heavyweight Champion. No jo jenže tam nebyl jen on, Je to celá banda UFC zápasníků. Ono ti to pak dojde, když jedeš s nimi trénink. Ty obličeje odněkud znám. Rick Monstro, Davi Ramos a trhač noh Rousimar Palhares. Ufff a do toho je to všechno slušná sada blackbeltů. Když sem se pak dozvěděl, že i můj kamarád Caique má 8:1, teď již 10:1, není se čemu divit, trénuje totiž s nejlepšími a je to vidět. A hlavně je to jediná věc pro kluky z ulice, jak si zajistit lepší život.
Tréninky byly super, Přístup byl skvělej. Oni sami byli z toho, že dorazil někdo z evropy velmi nadšení a jazyková bariéra nehrála roli. Tedy až na ten lokální barbershop, kde mě týpek stříhal z boku a pak jsem byl rád, že jsem si tu křivou práci opravil, ale to je zas jiný příběh :D.. Dokonce jsem s pár borci z MMA clubu zasurfoval na slušným swellu, který dorazil na tři poslední dny.
Byla to celkově hodně slušná jízda. Hodně zážítků, lidí a super kontaktů. Co se týče vln, tak to byla absolutní pecka. Občas nevyzpytatelný back wash, občas těžké vlny, ale většinou skvělý místní, kteří se zajímají odkud jsi. Co se týče MMA, tak určitě to není poslední návštěva. Doufám, že již brzy vezmu i svého oře_ Jakub Dohnal na cestu za poznáním. A jsem velmi rád, že jsem měl tu možnost v tomto odvětví poznat tak super přístup, v tak nebezpečné zemi, jako je Brazilie.
Návrat do Evropy:
Starý dobrý kontinent.
Co si budeme povídat. Není nad to sednout do letadla, odlepit se od dráhy a přistát v Evropě. Sice první město nebyla Praha, ale Lisabon, stejně ten dojem je stejný. Vystoupíš z letadla, výjdeš před letiště a cítíš neskutečný bezpečí. Já jsem se moc nepouštěl do informací a dojmů co jsem měl z nebezpečného města. Vizuálně to shrnu takto – gangy, policie s M16, kamery, ostnatý dráty a plno eletrického napětí na plotech. Děsivé? Ano bylo.
Kdybych chtěl v této rozervané zemi mezi bohatými a chudými žít, asi bych se zabýval bezpečnostními prvky. Stačí ti vyrábět ocelový drát a továrna ti může běžet stále. V tomhle je to u nás zkrátka něco neskutečně nádherného a měli bysme si toho vážit. To jak tomu místní docílili by bylo zajimavé sledovat a poučit se z toho. Problém je zkorumpovaná politika, mnohdy taky lišácká církev, ale především velká nevzdělanost. Dobře nejsem odborník, tohle nechám druhým.
Ten svět je krásný a jsem moc rád, že jsem měl možnost zas část naší země prozkoumat, užít si ji a také být kreativní a schopný posunout svoje schopnosti dál. Nikdy bych nevěřil… a přitom vše lze, když se chce. Děkuji Vám, kdo jste zvládli přelouskat moje dojmy až sem a snad jsem vám něco předal. Osss! 🙂